ÚOHS prohrál další velkou bitvu před krajským soudem

Konec dubna nebyl pro ÚOHS vůbec veselým obdobím. Zatím co se celá země probouzela z nouzových opatření, úřad prohrál další z velkých právních bitev před Krajským soudem v Brně. Soud totiž zrušil rozhodnutí úřadu, kterým byla zadavateli udělena pokuta za nedoručení dokumentace o zadávacím řízení v originální podobě. Pod stůl tak padá celá koncepce a konstantní rozhodovací praxe úřadu k doručování dokumentace o zadávacím řízení a po fiasku s podpisy rozkladů je to další velká prohra ÚOHS ve vztahu k právní úpravě procesních pravidel řízení. Co se stalo? A proč se to stalo? Pojďme se na celou věc podívat. 

Jak to v právu veřejných zakázek bývá, vše začalo novým zákonem. Ten přišel s velkou koncepční změnou procesních pravidel řízení před ÚOHS. Za účelem zrychlení celého přezkumu zavedl velmi přísnou koncentraci řízení – tedy navrhovatel musel v návrhu předložit všechny důkazy a uvést všechna tvrzení a zadavatel musel v krátké lhůtě zaslat celou dokumentaci. Jednoduché a srozumitelné. Ďábel se však ukrývá v detailu. Tím byla podoba zaslané dokumentace. V předchozí právní úpravě bylo jasně uvedeno, že zadavatel musí zaslat dokumentaci úřadu v její originální podobě – termín dokumentace o zadávacím řízení byl v zákoně jasně definován jako originály uvedených dokumentů. Nová úprava však toto ustanovení postrádala. 

Úřad se rozhodl pokračovat ve své dosavadní praxi, a i přes absenci výslovné definice stále chápal dokumentaci o zadávacím řízení pouze jako originály předmětných dokumentů. Svůj přístup odůvodňoval obecnými principy (pouze z originálů dokumentů je možné zjistit skutkový stav bez jakýchkoliv pochybností) a dále ustanovením § 216 odst. 1 ZZVZ, ve kterém je stanovena povinnost zadavatele uchovávat dokumentaci v originální podobě. Nutno dodat, že již tato argumentace se setkala v odborných kruzích s kritikou.

Co však začalo představovat skutečný problém, je spojení tohoto výkladu s přísnou koncentrací řízení. Zadavatelé začali být najednou pokutování za nedoručení originálů dokumentace, ačkoliv například doručili všechny dokumenty, byť některé ve formě kopie (nejčastěji skenů či výtisků emailů). Úřad také naplno využíval možnosti rušit v těchto případech zadávací řízení. 

Byla tedy jen otázka času, kdy se tento postup dostane před soud. Rozhodnutí č. j. 31 Af 82/2018–55 můžete nalézt zde. Soud v něm dal v plném rozsahu za pravdu žalobci a přisvědčil tak argumentaci kritiků postupu úřadu. Doslova zde uvádí, že není možné, aby byla zadavatelům ukládána sankce za něco, co není výslovně v zákoně upravenou, soud tedy nepřekvapivě neakceptoval argument úřadu s § 216 odst. 1 ZZVZ, který pouze stanovuje, v jaké podobě má zadavatel dokumentaci uchovávat, vůbec neřeší, jakým způsobem má být doručena úřadu (uvedené ustanovení není ani systematicky součástí procesní právní úpravy řízení před úřadem). Stejně tak soud konstatoval, že pokud nejsou pochybnosti o pravdivosti předložených důkazů, i ve správním řízení obecně postačují kopie dokumentů. 

Já osobně považuji rozhodnutí soudu za správné. Odstranění další procesní přísnosti pomůže dle mého názoru ke zefektivnění celého řízení před úřadem a ve finále dodá úřadu potřebnou autoritu a prestiž. Odpadne další nesmyslná procesní překážka a úřad se tak bude moci zaměřit na materiální přezkum a výklad zákona o zadávání veřejných zakázek.